Hradecký půlmaraton s RWTTC

Hradecký půlmaraton aneb běh s těmi,kteří sami nemohou.

O možnosti běžet v Hradci s RWTTC se dozvídám na facebooku v pardubické Rungo skupině,kde nás Ondra oslovuje,jestli nechceme udělat dobrý skutek a běžet pro děti a s dětmi.Přiznávám se,že o této organizaci jsem neměl ani páru,ale pro přečtení na oficiální stránkách zde a po krátkém vysvětlení s Ondrou o co vlastně jde neváhám ani chvíli a přislibuji účast.

V den "závodu" jsem z této nové zkušenosti nervóznější než před prvním maratonem.Na místo docházím zhruba hodinu a půl předem s tím,že jsem zatím první účastník.Nakonec se nás schází 11 běžců na dva vozíky. Zakupuji jednotné triko a přidávám nějakou kačku navíc ( peníze jdou na koupi nových vozíků). Odměnou za to je ještě dárek v podobě gumového náramku též s logem RWTTC.

Před startem se seznamujeme s těmi,o které tu dnes jde především,dětmi.Každý nám vypráví jak se jmenuje,co ho baví atd.Rozdělujeme se na dva týmy - neoficiálně označeny jako rychlejší a krásnější.Před startem stihneme ještě krátké rozběhnutí, v tomto případě ne kvůli prohřátí svalů,ale aby si všichni vyzkoušeli tlačení vozíků a pak nepřeklopili piloty v první zatáčce a hlavně aby si děti vyzkoušely jestli se jim dobře sedí,nikde je nic netlačí a celkově se doladily poslední mouchy.

Poté následují doporučení od těch,kteří s vozíky už běželi,například strategie běhu.Že jeden tlačí vozík,další dva běží vedle a 2-3 lidi běží před vozíkem a prorážejí tunel,což není vždy jednoduché.Dost běžců v dnešní moderní době používá nejrůznější vychytávky včetně mobilů a mp3 se sluchátky,takže v podstatě nereagují na okolí.Zde musí pomoci lehké poklepání na rameno,či v ojedinělém případě i lehké poplácnutí po zadečku (asi nemusím zdůrazňovat v kterém případě :-)). Nakonec ale všichni s ochotou udělají cestu,i když čím dál blíže k cíli to je pro některé jedince co sotva pletou nohama větší problém.

Chvíle do startu, a již rozdělení do skupinek,každá se svým favoritem jdeme do startovní koridoru úplně dozadu.Skupina,ve které se nacházím má na starosti dopravit do cíle Míšu,známého velkého fanouška pardubického hokeje. Ještě před startem se Míši ptám,jestli si pamatuje na Kryštofkemp,kde nás jeho skupina přátel porazila ve fotbálku na nafukovacím hřišti.To jsem neměl dělat.Míša si očividně pamatuje a tak jsem po zbytek dne terčem posměchu jak nás vyklepli.Přidává k tomu i výrazy,že jsme tam padali jako hrušky,ale za tu radost v jeho očích to stojí.Poslední společná fotografie a jde se na to!

Startem projíždíme v době,kdy nejrychlejší závodníci mají už první kilometr za sebou,ale jak jsem již říkal,nikomu z nás dnes o čas nejde.Jak se posunujeme tratí,se postupně střídáme v tlačení vozíku  všude získáváme velký ohlas spojený s bouřlivým fanděním a lichotkami pro Míšu.Za hecování ať běžíme rychleji,předbíháme spousty lidí,kteří nás na občerstvovačkách či předávkách štafet předbíhají zase zpět.Priorita zde je,aby se i děti pořádně napily,najedly či došly na wc. Zhruba v půlce trati se v druhé skupince mění děti ve vozíku.U nás zůstává Míša od startu do cíle,protože jedno dítko těsně před startem odpadlo.Míša,ale s přehledem dává celý půlmaraton.Chvílemi se projevuje i jeho škodolibost,kdy u občerstvovacích stanic a v místech větší shluku lidí začíná skandovat Pardubice olé a další pokřiky na podporu pardubického hokeje,což v Hradci moc rádi neslyšejí :-)

S blížícím cílem se zvětšuje větší povyk fandících lidí kolem trati a taky povzbuzování samotného Míši,který by chtěl stále přidat na rychlosti.Ostatně kdyby jsme ho poslouchali vždy,když chtěl zrychlit,tak by jsme do cíle doběhli ve světovém rekordu :-)

Těsně před cílem se srovnáváme do skupinky a zhruba 10 metrů před cílovou páskou zastavujeme.Zde na nás už čeká Míšův tatínek,aby vyndal Míšu z vozíku a Míša za jeho pomocí sám protnul cílovou pásku.V tom okamžiku se aplausem otřásá celé Hradecké náměstí.Jsme v cíli.

Po konci se prodíráme ještě ke stánku RWTTC,kde si společně a s rodiči vyměňujeme zážitky a slibujeme si,že se potkáme v podobném složení opět v dubnu na pardubickém půlmaratonu.Za povídání slyšíme obrovský rachot a je nám jasné,že cílem probíhá druhá naše skupina s vozíkem. S Míšou se poté  loučím ještě osobně s tím,že se potkáme v dubnu na Perštýnském náměstí při oslavách pardubického titulu a že na dalším Kryštofkempu se můžou těšit na odvetu ve fotbálku. :)

PS.
Za sebe můžu říct,že běh s RWTTC předčil moje očekávání hlavně atmosférou.Byli zde lidi,kteří běželi takhle dlouhý závod poprvé,kteří běželi se zdravotními problémy,ale nikdo nemohl z principu vzdát.Baví mě navíc všem ,kdo se ptá na výsledek umístění a čas odpovídat,že jsme to zvládli pod 2 hodiny.Dost lidí se začne posmívat do té doby než se dozvědí pro co a pro koho jsme běželi.Tímto děkuji Ondrovi a dalším běžcům z party za neskutečný zážitek.

PS2.
Pokud by chtěl někdo pomoci RWTTC,jak příspěvkem,tak dobrovolnictvím,více se dozví zde
Pokud by chtěl někdo pomoci přímo Míšovi s bojem proti dětské mozkové obrně,tak více se dozví zde

Pár fotek od Martina Krátkého.